Psát historické romány je jako skládat puzzle z tisíců malých kousků. Jeden z těch nejdůležitějších, a přitom nejčastěji podceňovaných, jsou jména postav. Když jsem začínal, myslel jsem si, že stačí otevřít telefonní seznam a vybrat něco, co zní staromódně. První čtenářská recenze mě rychle vyvedla z omylu. Paní ze Spolku přátel historie mi napsala: „Váš hrdina se jmenuje Matěj, ale v roce 1847 se v jižních Čechách to jméno vyskytovalo jen výjimečně. A Prokop? To je anachronismus o sto let.“ Bolelo to. Ale taky mě to přimělo přemýšlet, kde vlastně brát spolehlivá data. Po týdnech hledání jsem narazil na stránku www.jmenaprijmeni.net a zjistil, že tam najdu nejen četnost jmen podle období, ale i regionální rozložení. Konečně jsem měl pevnou půdu pod nohama.
Proč na jménu tolik záleží
Jméno není jen štítek. Nese s sebou dobový nádech, sociální status, dokonce i náboženské pozadí. V Čechách 19. století se jména jako Václav, Jan nebo Josef vyskytovala masově. Ale zkuste dát postavě jméno Karel – čtenář, který se trochu vyzná, hned ucítí, že něco nesedí. Karel byl v té době typické jméno pro šlechtu nebo měšťany, ne pro sedláka z Podkrkonoší. Když jsem začal psát o řemeslnících z Brna, potřeboval jsem vědět, jestli se jméno František vyskytovalo častěji u katolíků, nebo evangelíků. Bez databáze bych jen hádal. A hádat se v historii nevyplácí.
Jak jsem objevil regionální rozdíly
Jedna z věcí, která mě na databázi jmen a příjmení nejvíc překvapila, byla možnost filtrovat podle krajů. Dřív jsem si myslel, že Josef je všude stejně častý. Ale když jsem si vytáhl údaje pro Moravu a Slezsko, zjistil jsem, že v některých oblastech dominoval Jan, jinde zase Antonín. Pro můj román z Ostravska to byla zlatá žíla. Hlavní hrdina dostal jméno Ignác, protože jsem díky statistikám věděl, že v té oblasti a v tom roce mělo to jméno reálnou šanci. A vedlejší postavy jsem pojmenoval podle nejčastějších kombinací křestního jména a příjmení. Už žádné vymýšlení z patra.
Příjmení jako detektivka
Když jsem se pustil do příjmení, otevřel se mi úplně nový svět. Věděli jste, že příjmení Novák je nejčastější, ale jeho rozložení není rovnoměrné? Na severu Čech se víc vyskytuje Svoboda, na jihu zase Němec. A co teprve příjmení odvozená od řemesel – Kovář, Tesař, Mlynář. Každé z nich nese stopu po skutečném povolání předka. Pro jednu postavu jsem potřeboval, aby byl z rodiny mlynářů, ale příjmení Mlynář se v jeho fiktivní vesnici nevyskytovalo. Díky databázi jsem našel regionální variantu: Mlejnek. Malý detail, ale pro čtenáře, který se v historii vyzná, je to krok od nepravděpodobnosti k autenticitě.
Jak se vyhnout nejčastějším chybám
Největší pastí je používat jména, která jsou dnes běžná, ale v minulosti byla vzácná. Třeba Tereza. Dnes oblíbené, ale v roce 1850 se vyskytovalo hlavně v městském prostředí a v katolických rodinách. Když jsem chtěl pojmenovat venkovskou dívku ze západních Čech, raději jsem sáhl po Anně nebo Marii. Další častá chyba: přehlížení zdrobnělin. V historických pramenech se často setkáte s formami jako Anička, Manča, nebo dokonce Marjánka. Databáze mi pomohla zjistit, které zdrobněliny byly v dané oblasti typické. A pak je tu problém s příjmeními, která zanikla nebo se změnila. Bez historických záznamů bych nikdy netušil, že například příjmení Štěpánek se v některých oblastech psalo Štěpánka. Malý rozdíl, ale pro genealogii zásadní.
Co mi dala práce se jmény
Když teď sedím nad novým rukopisem, už se neradím jen s intuicí. Otevřu si databázi, zadám období, region a podívám se na reálné distribuce. Ušetřím tím hodiny korektur a hlavně nedostávám zpětně vzteklé e-maily od historiků amatérů. Čtenáři si možná neuvědomí, proč jim postava připadá autentická, ale když uděláte chybu, všimnou si jí hned. Jména jsou jako tichý soundtrack příběhu – pokud sedí, nikdo je neřeší. Pokud ne, ruší celý dojem. A já si raději nechám rušit jen při psaní, ne při čtení.
